Ospalá neděle

Tak si tu tak sedím a snažím se dělat nějakou práci do školy (hlavně na brněnská práva, tam nám zadali z každého předmětu na ISP mnohastránkové seminárky), ale jak už to tak bývá, každou chvíli odbíhám a zabývám se něčím, čím nemám. Jako třeba psaním příspěvku na blog. Minulý týden nám začal dvoutýdenní kurz amerického práva. O přednáškách nám pan profesor vykládá tak nějak "zeširoka" a právu a právnících v USA a občas rozebíráme nějaké případy a na vlastní kůži zakoušíme, jak funguje to jejich "case law". Občas mi připadá, že se ten profesor moc rozvykládá o něčem, co z hlediska učení se o americkém právu není až tak podstatné. Třeba v pátek se řešilo něco o výdělku právníků a vyptával se, jak to funguje v našich zemích. No asi zajímavé srovnání, ale mě by spíš zajímaly jiné věci.
Minulou neděli jsem byla s nějakými Nory a lidmi tady z Fantoftu na Floyenu opékat buřty. Norové nezapomněli podotknout, že je to "typicky" norské, jako to občas prohlásí i o nějakých jiných věcech, které ovšem známe i my, kteří z Norska nejsme. Třeba naše lektorka na norštinu nám nedávno sáhodlouze vysvětlovala, co je to "saft", tedy obyčejná šťáva- sirup s vodou. Ale co mě tedy skutečně překvapilo, byla "zálesácká" příprava palačinek na přenosném vařiči z těsta přineseného na vrchol Floyenu v plastikových lahvích. Za to klobouk dolů. Počasí se nám na ten táborák fakt vydařilo. Ono vlastně teď s postupujícím jarem prší méně, ale občas, když je jasno, tak ten vzduch není moc vlahý, spíš je z něj cítit chlad. Takže buď zataženo a teplejší vzduch, nebo chladné jasno.
Když už jsem se tu rozepsala o typicky norských věcech, tak ještě zmíním jejich hnědý sýr. Chutná nasládle, po karamelu, ale moc ho nemusím. Ten původní se prý dokonce vyrábí z kozího mléka! Já teda mezi fandy kozích sýrů nepatřím, takže asi tak. Často vídávám, že tento sýr Norové jedí s vaflemi, já si tedy radši dám vafle s marmeládou. A taky jsem ochutnala slané bonbony. Asi poprvé a naposled.
Všimla jsem si, že tu dost maldých lidí, hlavně holek, nosí do města tepláky. Možná si zakládají na jejich značce, ale tím si nejsem jistá. Podle mě to však, ať už je to, jak chce, nevypadá moc hezky. K tomu se navíc nalíčí a vezmou si třeba hezký kabátek, ale na nohách mají oblečené tepláky. Ale tak co už, na módní policii si hrát nebudu, protože by pak někdo nějaké nešvary mohl vytknout i mně.

Ehm.

Tak jsem si zas téměř po měsíci vzpomněla, že bych sem mohla něco napsat. Ale kde začít, když se toho mezitím stalo tolik? Jednak byly Velikonoce, které jsem sice nijak zvlášť neslavila, ale zas to znamenalo také velikonoční prázdniny, a to je jiná! Měla jsem tady na ten velikonočně prázdninový týden návštěvu, přijel se za mnou podívat Pavel. Tak jsme se prošli po Bergenu, po muzeích a jiných atrakcích (mimo jiné ještě jednou akvárko). Mimo jiné jsme se prošli po parku letního sídla královské rodiny, Gamlehaugenu, a podívali se na lešení ukrývající kostel ve Faně, toho času opravovaný. Ale na plánovaný výšlap do hor nějak nedošlo. Sice jsem několik dní před Pavlovým příjezdem měla pocit, že jaro je tady, ale tady není radno počítat nikdy s nějakým počasím, občas ani s tím deštěm ne. No a ono se od neděle, den po Pavlově příjezdu, udělalo zima! Nejřív teda bylo jen chladno (témeř mrazivo) a větrno, ale zato pěkně jasno, ale pak začlo sněžit a čas od času nevědělo, kdy přestat. Tak se nám do těch hor v takovém počasí nějak moc nechtělo. Akorát jsme vyjeli lanovkou na Floyen. A to byl teda pěkný výhled na město.

Minulý týden jsem jela znovu na lyže do Eikedalenu, užít si ještě poslední lyžování této sezóny. Tentokrát byla v provozu i sedačková lanovka, tak jsme celou dobu jezdili na ní. Sjezdovka byla krásně dlouhá, ale občas se vyskytly zrádné ledové plotny, na kterých se mi to občas smeklo. Tentokrát jsem cestou tam ani zpátky tolik nespala, tak jsem si všímala krajiny, kterou projíždíme, a bylo skutečně na co se dívat! Jeli jsme kolem několika jezer s malými dřevěnými domečky na březích a taky kolem vysokých skal, které byly ověšené rampouchy. Ráda bych si to někdy prošla podrobněji než jen z oken autobusu. Celý den bylo zataženo, ale nepršelo ani nesněžilo, jen úplně ke konci začlo tak drobounce sněžit, když jsme zrovna byli na vrcholku kopce se sjezdovkou, ale při cestě autobusem do Bergenu se dalo do mohutného sněžení a sněžilo a sněžilo. Ale teď už sníh roztál a venku dneska dokonce i svítilo sluníčko a bylo docela teplo. A rostou tu pěkné kytičky. Takže doufám, že to nezakřiknu. Můžu to už konečně říct? Jaro je tady!

Různé příhody a tak

Tak jsem se tu začala rozepisovat o tom, co zajímavého se mi od posledního příspěvku přihodilo, ale bohužel se mi nedopatřením podařilo si všechno smazat. Takže nezbývá, než začít znovu.
Ve čtvrtek jsem jela s ESN Bergen na jednodenní lyžařský zájezd do Eikedalenu. Bylo zataženo a sem tam padal takový ledový sníh, který štípal do tváří při jízdě na vleku. Občas jsem při jízdě dolů pořádně neviděla na cestu, měla jsem před sebou jen bílou plochu. Asi dvakrát se mi podařilo zahučet do hlubokého sněhu, ze kterého jsem se pak pracně dostávala ven. Zvlášť to byly perné okamžiky, když jsem předčasně "vystoupila" z vleku, protože jsem neměla kotvu zaháknutou pod zadkem, ale někde na zádech. Bohužel sníh u vleku nebyl udusaný, tak jsem se prodírala závějí, až jsem měla sníh nad kotníky a lyže pohřbené někde hluboko pod sněhem. Jak jsem se tak marně snažila vysvobodit, tak jsem ještě ztratila rovnováhu a řízla sebou do sněhu. Chvíli jsem tam jen tak bezmocně ležela a pak se začala krkolomně škrabat na nohy, což vůbec nebylo jednoduché. Když jsem se pak konečně dostala na pevnou zem, byla jsem úplně hotová.
V pátek večer jsem byla ještě s několika holkama z Fantoftu pozvána na "cake party" pořádanou kamarádkou mého "buddyho". Měly jsme přinést nějaký dort či koláč, nejlépe takový, který by byl typický pro naši národní kuchyni. Bohužel tu nemám k dispozici troubu, takže jsem nic neupekla, a tak jsem donesla jenom kupovaný. Šla jsem pro něj do Lidlu, který je přes takový menší kopec od Fantoftu. vybrala jsem tam tvarohovou bábovku, protože jsem si předtím nějak vzpomněla na tvaroh a když jsem se ptala, jestli se to tady v Norsku taky prodává, tak místní ani nevěděli, co to je. A když už jsem tam byla, udělala jsem si rovnou nákup a asi jsem to kapičku přehnala, protože nakonec jsem měla dvě těžké tašky. Venku vytrvale pršelo, a mě se vážně něchtělo se pěšky vláčet se svým nákladem, a tak jsem se rozhodla jet autobusem. Jenže žádná přímá linka Lidl- Fantoft není, a tak jsem počítala s tím, že budu muset jet s nějakým přestupem. Jenže jsem nepočítala s tím, že si tolik zajedu. Nejprve jsem jen tak "naslepo" nastoupila do nějakého autobusu s tím, že pak na nějaké zastávce nějak vhodně přestoupím, ale autobus to vzal někam, kde jsem to vůbec neznala, objížděl zálivy a jel po různých klikatých silnicích. Tak jsem se pak zeptala slečny, co seděla vedla mě, na radu. Bylo mi řečeno, že na konečné mohu přesednout na autobus č. 100, který, jak jsem si myslela, jede přes Nesttun a taky Fantoft, protože s ním občas jezdím do centra. Jenže jsem asi nastoupila do nesprávné "stovky", a tak jsme jeli úplně jinudy, jeli jsme už strašně dlouho, a pořád jsem nepoznávala, kde jsem. Tak jsem se opět zeptala, pro tentokrát přímo řidičky. Ta mi řekla, že přes Fantoft skutečně nejede, takže mám dojet s ní a ž do centra, kde pak přesednu na autobus, který mě dopraví, kam potřebuju. Takže ve výsledku jsem strávila více než hodinu cestováním autobusem. Samotná party se ale vydařila. Bylo tam spousta různých dortů: banánový, mrkvový, čokoládový, mandlový, s krémem, pak také brownies a muffiny. Ani jsem je nezvládla všechny ochutnat.
Před nějakou dobou jsem také navštívila bergenské akvárium. Měli tam krokodýly, rybičky, tučňáky a lachtany. Do těch jsem se úplně zamilovala, jací byli roztomiloučcí a jak si pěkně hráli s balónkem. Krokodýli byli v drátěných klecích v šeru a nehybně (mně přišlo, že možná i trochu mlsně) koukali na návštěvníky. Rybičky byly některé hodně barevné, některé zas budily trochu hrůzu. No a tučňáci se kolébali kolem umělé vodní nádržky, nebo postávali v hloučcích. Moc pěkné to tam bylo.

Haló, haló!

Nadešel čas, abych opět napsala, co zajímavého se mi za poslední týden přihodilo. Začala jsem chodit do nedaleké tělocvičny, zatím jsem tam zašla na spinning a pilates. Nečekala bych, že ten pilates bude tak namáhavý, protože tam člověk nedělá žádné prudké pohyby, hudba je pomalá, tak to vypadalo na takovou odpočinkovou hodinku. Ale! Je trochu obtížné udržet určitou pozici po dobu několika desítek vteřin. Zkuste si například vkleče mít zvednutou pravou nohu a levou ruku. Zas taková legrace to není, zvlášť pro nás, kdo nemáme "fyzičku". No a spinning, to je jak ježdění na kole, akorát na místě. K tomu hraje hudba, která udává tempo, v jakém zabíráme do pedálů. No a chvíli "jedeme" vsedě a chvíli vestoje. Ale jedna známá tady z fantoftu mi tvrdila, že by se to s tím spinningem nemělo přehánět, protože se tím prý posiluje přední strana stehen, což pak asi nevypadá u holek moc esteticky. Ale jak se znám, tak to nikdy s žádným pohybem nepřeháním, takže můžu být v klidu. Ale když už jsme u tohoto tématu, tak jsme byli v sobotu s pár lidma tady z kolejí bruslit. Už je to dávno, co jsem naposledy bruslila na ledě, ale docela mi to šlo. Samozřejmě jsme vymýšleli kraviny jako hra na honěnou, a taky jsme udělali mašinku. Možná budou i fotky, pokud se mi je podaří od ostatních sehnat, tak sem potom nějakou dám. Taky jsme uspořádali takovou česko-slovenskou večeři, podávaly se bramboráky a halušky. Včera a minulé úterý jsem byla se svými norskými přáteli hrát New amigos. Smysl této hry je naučit se njaká slovíčka a fráze cizího jazyka. Minulé úterý jsme se připojili ke hráčům norsko-německé kombinace. Němčinu jsem se sice učila řadu let, ale teď už jsem s ní dlouho nepracovala, takže byla značně, ehm, zaprášená, ale nakonec to neylo tak špatné. Včera jsme pro změnu zkusili norsko-anglickou kombinaci, takže tam jsem si byla jistější. Někteří do toho ještě míchali španlská slovíčka, ale to už by na mě bylo trochu moc najednou. Často, když se nás sejde víc z různých zemí, tak se hovor stočí na to, že si říkáme, co je v našich jazycích podobného a jak se co řekne v tom našem jazyce. Zvlášť je vždycky zábavné, jak se ostatní podivují, jak dobře rozumí Češi Slovákům a Slováci Čechům. Anebo taky s určitými obtížemi a pouze občas Polákům. Norové zas celkem rozumí dánštině a švédštině, Španělé zase asi portugalštině. A mně zas přijde norština v některých ohledem podobná němčině. Takhle hezky propletené to je.

"A už je to tady, už to jede, už se to roztáčí. Je to fajn? Je to fajn!"

Pomalu ale jistě se začínám zorientovávat a přestávám být jen vyjukaným nováčkem v novém prostředí. Minulou středu jsem zašla do místního studentského klubu zasoutěžit si v kvízu. Docela mě překvapily otázky, protože na dost z nich jsem neznala odpověď a občas i ta otázka mi přišla nesrozumitelná vzhledem ke špatnému ozvučení, ale v tom jsem nebyla sama, a tak ji někdy museli několikrát opakovat. Naštěstí se soutěžilo v týmech, takže co nebylo v mojí hlavě, bylo v hlavě mých spoluhráčů a když to nebylo ani tam, tak jsme pár odpovědí zjistili trochu nesoutěžním způsobem- otázky týkající se zeměpisu z Karolina diáře. Karola je z Polska a už už je v Norsku dlouhou dobu. Nejdřív tu byla jako studentka práv v rámci programu Erasmus a teď po ukončení studia si sem přijela přivydělat jako servírka. Ale zpět ke kvízu. Výsledek byl potěšující: náš tým skončil na krásném druhém místě! Ve čtvrtek jsem měla sraz se svým "buddym". Měla jsem v plánu, že bychom se mohli podívat po městě a že by mi o něm řekl něco zajímavého, ale počasí nám nepřálo, tak jsme šli ještě s jeho kamarádkou do kavárny.
A tady se dostáváme k jednomu trochu nekomfortnímu aspektu zdejšího pobytu: ceny. V Norsku jsou některé věci strašně drahé. Týká se to především jídla a alkoholu, zatímco například oblečení zas tak extrémně drahé není, zvlášť v tomto období slev. Jenže oblečení se člověk nenají, a tak dost velká suma padne právě na to "žrádlo". Zrovna včera se mi stal takový menší trapas, když jsem si chtěla v potravinách koupit pár drobností, u pokladny chci zaplatit a zjistím, že v peněžence nemám požadovaný obnos. Tak jsem se vytasila se svojí embosovanou platební kartou, že to jako zatáhnu jejím prostřednictvím. Ale z nějakého zvláštního důvodu v supermarketech tyto karty neakceptují. Takže nezbývalo než tam nákup nechat a potupně odejít. Ještě k těm kartám. Snažím se platit kartou docela často a ještě jsem si tak úplně nezvykla na to, že tady vkládá kartu do platebního terminálu zákazník. Takže ji někdy jen položím na pult a oni mě pak vzápětí upozorní, že s ní musím manipulovat já sama. Taky se mě už několikrát ptali, jestli nemám kartu s fotkou, aby ověřili moji identifikaci, a tak musím s kartou ještě ukazovat pas nebo občanku.
V neděli bylo moc krásné počasí. Zatím nejvydařenější den za můj pobyt Bergenu. Tak jsem toho využila a udělali jsme si ještě s Robem ze Slovenska výlet na horu Ormhaugen. Bylo fakt teplo, takže jsem pak šla bez bundy. Nahoře bylo vážně nádherně a cesta ani netrvala tak dlouho. Bylo to asi docela vysoko, protože tam bylo sem tam pár bříz a jinak jen nějaká tráva a mech. Svrchu jsme měli pěkný výhled do údolí. Počasí už vypadalo tak nějak jarně. To by člověk neřekl, že v Norsku ani ne v půlce února se dá chodit po horách bez bundy. Dolů jsme to vzali takovou příkřejší cestou, tak jsem musela dávat pozor, abych se nesmekla na kluzkých kamenech. cestou jsme potkali několik potůčků, které občas tvořily vodopád. Některé stromy a kameny byly hodně obrostlé mechem.
Včera bylo taky krásné počasí, ale to už jsem tolik neužila, protože jsem opět čekala na příchod vymýtače štěnic a spol. Ty potvory totiž expandovaly i k mojí spolubydlící. Dokonce se jí podařilo jednu z těch potvor objevit. Nebyly jsme si jisté, o jakou havěť se jedná. Podle spolubydly to byl prachový roztoč, což se mi ale nezdálo, na to to bylo moc veliké a navíc ani nevím, jestli tito roztoči sají krev. Spíš bych řekla, že to nakonec budou přece jen ty štěnice. Tak tedy pan hubitel přišel odpoledne s tlakovou bombou a hadičkou stříkal do rohů a záhybů u postele. Spolubydla byla zrovna ve škole. Když se pak vrátila, ptala se, jestli ten přípravek použil i v kuchyni a pak byla naštvaná, když jsem řekla, že byl jen v pokojích u postelí. Jenže já už taky začínám být přesvědčená, že to jsou štěnice, takže po něm ani tu kuchyň nechtěla. Co by to bylo jiného- je tady kolem celkem hodně pokojů, kde se vyskytly štěnice, i když většinou se to spíš týkalo jiných bloků, ne toho našeho.
Také jsem navštívila zdejší veřejnou knihovnu. Mile mě překvapilo, že za průkazku do knihovny není žádný poplatek, pouze za pozdní vrácení a poškození. Dají se tam půjčit i DVD, tak jsem si rovnou nějaká vybrala, ale už to bylo docela přebrané. Potkala jsem tam několik známých, takže se to asi docela rozkřiklo, že tam si lze půjčt film zadarmo. Ještě si chci zařídit průkazku do tělocvičny, co je tady blízko. Prý to stojí 750 NOK/semestr a můžu pak využít skoro všechno sportovní vyžití, co tam nabízejí, tak se tam asi přihlásím, ať nejsem taková lemra. Teď bych si měla udělat úkol do norštiny, takže pokračování příště ;)

"Drobné" potíže

Další týden je za námi, tak podám stručné informace o tom, co dal a vzal. Mým prozatímním pobytem zde se jako tenká červená nit vinou potíže s nějakým drobným parazitem, který mi tu dost znepříjemnil život. Bohužel (nebo naštěstí) jsem s ním zatím neměla tu čest, pouze mi zanechával štípance na kůži, které velice svědily. Pozvala jsem si sem hubitele hmyzu, který oznámil, že na štěnice to nevypadá, spíš něco, co si libuje v prachu a nepořádku. I když normálně bývám spíš líná, tentokrát jsem si dala opravdu záležet, abych vysavačem vysála kdejakou skulinku, a také jsem nešetřila sprejem, který mi tu onen odborník zanechal. Přesto jsem se ještě pojistila tím, že jsem se před spaním napatlala repelentem. Ráno se vždycky probouzím s obavou, zda na sobě objevím nějaké nové štípance, ale naštěstí jsem "čistá". Jen teď nevím, jestli jsem se ho skutečně zbavila, nebo jen vyčkává, až jednou polevím a nepoužiju repelent. Spolubydla má na věc názor takový, že se domnívá, že místnost je v pořádku, ale že jsem si je sem přivlekla z toho hostelu, kde jsem spala první noc. Podle ní se jedná o nějakého mikroskopického parazita, který žije na lidské kůži a v oblečení. Prý si něco takového přivezla jako suvenýr z výletu do Osla, když tam jednu noc přespávala na nějaké ubytovně. Takže jsem na její radu vyprala oblečení (ovšem zatím jen to nošené, zbytek mi bylo líto dát vyprat, možná jsem nedůsledná), co jsem se odvážila, bylo vypráno na 60, ostatní na 40 stupňů.
Čas od času chodím do školy. Předměty na právech mám trochu sporadicky, zatím proběhly jen dvě přednášky z mezinárodního copyrightu, zato na úvod do psychoanalýzy chodím dvakrát týdně a na norštinu taky. Jen se trochu obávám, jestli ta psychoanalýza není na mě pojata příliš filozoficky, ale snad mi to aspoň trochu k něčemu bude.
Minulý týden jsme měli párty na uvítanou. Ještě předtím jsem se setkala se svým "Buddym", norským studentem, který by mi tu měl radit v začátcích pobytu. Připadal mi celkem milý, ale trochu jsem měla občas potíže rozumět jeho angličtině. Prý byl předtím na studijní stáži v Německu, tak možná se mu líp mluví v němčině, ale z němčiny jsem zas vyšla ze cviku já, tak je to těžké.
Včera jsem si udělala výlet do Solheimvikenu. Bylo tam spousta racků, až jsem se trochu bála. Kdo viděl Ptáky od Hitchcocka, ví, o čem mluvím. Hodně mě baví fotit lodě v přístavu. Škoda jen, že foukal studený vítr, takže foťák občas stávkoval (je na toto citlivý). Pak jsem se vydala dál po druhém břehu. Den předtím hodně sněžilo, a nikdo neodklidil sníh, tak jsem se musela občas brodit tajícím sněhem, takže jsem za chvíli měla mokro v botech. Pak už jsem měla hlad a byla mi docela zima na nohy, tak jsem se začala shánět po autobusové zastávce. Zastávku jsem našla, ale v neděli autobusy moc často nejezdí, tak jsem radši šla ještě kousek cesty hledat jiný spoj, který by jel dív než za 1,5 hodiny. Pak se mi nakonec poštěstilo a jela jsem s přestupem v centru do Fantoftu.

Tak jsem tady...

Už to bude skoro týden od chvíle, kdy jsem odletěla sem na sever do norského města Bergen za studiem. Možná by se hodilo napsat, jestli se mi tady líbí, ale zatím si tu teprve zvykám a vše mi voní novotou, takže to ještě budu muset zjistit, až se tu pořádně zabydlím. Zatím můžu jen říct, že převažují pozitivní pocity nad negativními.
Vezmu to hezky popořádku:
Když jsme v úterý přistáli na letišti, čekal mě přesun do náhradního ubytování v hostelu na Montaně (recepce ve Fantoftu, kde mám regulérní ubytování, už byla zavřená), a to nebylo vůbec jednoduché s mými dvěma zavazadly, z nichž to těžší vážilo celých 26 (!) kg a druhé také nebylo žádný drobeček, i když jsem ho měla s sebou na palubě letadla jako příruční zavazadlo. Byla jsem se sice poptat na informacích, jak co nejkratší cestou dosáhnout kýženého cíle, ale jak to tak bývá cizím městě, člověk snadno zabloudí. Tedy ne že bych přímo zabloudila, spíš jsem zapomněla vystoupit na té správné zastávce, a tak jsem se nechala odvézt autobusem až do samotného cetra Bergenu. Když jsem se já, zavazadlo a "traverza" (kufr na kolečkách) dostali úspěšně z autobusu, v první chvíli jsem nevěděla, jakým směrem jít. Tak jsem poprosila nějakou kolemjdoucí o radu. Zjistila jsem od ní, že by bylo bývalo lepší vystoupit až na další stanici, protože zastávka, kterou hledám, je ještě kus cesty vzdálená. Musela jsem tedy jít ten kousek pěšky. Samozřejmě trochu pršelo, ale to je tu celkem běžný jev. Po několika desítkách metrů a několika přestávkách na odpočinek jsem skutečně zahlédla zastávku a hned vedle další. Bohužel ani z jedné nejel autobus, který jsem potřebovala. Ta správná zastávka se schovávala až za rohem, mrška. Vypadala jsem asi dostatečně zmateně na to, aby řidič autobusu při příjezdu autobusu na zastávku Montana, kde jsem měla vystupovat, zavolal nahlas název zastávky.
Ubytovnu už jsem našla celkem rychle. Překvapila mě koupelna, protože tam nebyl klasický sprchový kout nebo dlaždičky, jak jsme zvyklí, ale podlaha byla pokrytá něčím, co mi silně připomínalo linoleum, což mi do koupelny nějak moc nesedí. Ale tady na Fantoftu to máme stejné a vypadá to, že to nějaké to mokro vydrží, tak asi Norové vědí, co dělají.
Příští den dopoledne pršelo, jak jinak. Přesun do Fantoftu byl také celkem náročný, ale aspoň to bylo za denního světla. Navíc jsem na zastávce potkala nějakého kluka, co taky bydlí ve Fantoftu, tak jsem se s jeho pomocí do svého nynějšího působiště dostala bez komplikací.
Přidělený pokoj jsem odmítla, protože tam byl hodně cítit kouř z cigaret, a tak mi nabídli jiný. Možná to v tom původním nebylo tak hrozné, ale neudělalo to na mě dobrý dojem.
Ve čtvrtek jsem si zašla na "Student Services" pro nějaké dokumenty kvůli registraci. Řekli mi, že moje studentské číslo a PIN potřebuju k tomu, abych si vytvořila účet pro jakési další aplikace a hlavně pro užívání kolejní sítě tady ve Fantoftu. K vytvoření účtu a získání hesla bylo ovšem potřeba dostat se na ten internet. Asi jsem nezvolila nejlepší variantu, když jsem poprosila spolubydlící , jestli by mi na chvíli nepůjčila její Macbook s francouzskou klávesnicí, abych si mohla vytvořit onen účet. Bohužel jsem se asi dopustila nějakého překlepu, a tak mi potom heslo nefungovalo a musela jsem si zařídit změnu. Myslela jsem, že tohle je i příčina toho, že mi nešel spustit internet, ale i s novým heslem to ne a ne fungovat. Do toho jsem navíc zjistila, že jsem docela hodně od něčeho poštípaná, takže bylo potřeba napsat oznámení na příslušnou mailovou adresu, aby sem přišel deratizátor (nebo raději "desinsektor"?). Bez netu jsem si připadala jak bezruká. Fakt. Naštěstí je net dostupný ve škole a moje heslo bylo zprovozněno, tak jsem mohla napsat zprávu. Ale bohužel to bylo v pátek a o víkendu se "nederatizuje". Aspoň že připojení k internetu mi servisáci tady ve Fantoftu zprovoznili. Prý nějaká chyba v konfiguraci. Ale měli trochu problém s mojí českou klávesnicí.
Víkend byl celkem klidný, zajela jsem si do Asenu do IKEA pro nějaké hrnce a koupila si kousek čerstvého lososa a udělala si ho s rýží. V neděli jsem se byla podívat v přístavu v Bryggenu a na pevnost Bergenhus. Prý je to nejzachovalejší norská pevnost. Fotky z pevnosti bohužel nemám, protože mi chcípla baterka u foťáku, ale stejně se tam půjdu podívat ještě několikrát. Taky jsem se procházela takovýma úzkýma dřevěnýma uličkama. Bylo tam několik pater propojených dřevěnými schůdky a dokonce lávky mezi protějšími domy. Mělo to tak trochu ponurou atmosféru, protože tam v nedělní podvečer chodilo jen málo lidí a pomalu se šeřilo.

Ještě to není všechno, ale pro dnešek už by to na úvod stačilo a už se mi teď nechce psát. Tak zas přííííště.